Lipý (Česká Lípa)

Lipý (Česká Lípa)
zříceniny gotického hradu přestavěného na renesanční zámek

010709-005 - 007

Poloha:	uprostřed stejnojmenného města
Majitel:	ČR?
Uživatel:	Okresní vlastivědné muzeum v České Lípě
Adresa:	nám. Osvobození 297, Česká Lípa, 470 34
telefon:	487 824 145, 487 823 843, 487 521 395 fax 487 824 146
WWW:	http://www.muzeum.clnet.cz e-mail: ovmcl@clnet.cz
Otevřeno:	objekt je veřejnosti nepřístupný
Doprava:	vlak i bus cca 1,5 km, linky MHD č. 1,2,4,6 (bez záruky), pěšky z vlakového nádraží ulicí Bulharská kolem autobusového nádraží, odbočit vlevo do ulice Hrnčířská. Na jejím konci po mostě přes řeku Ploučnici, za mostem doprava Děčínskou ulicí a po 200 metrech již jsou zbytky hradu parkoviště (i bus) 100 m u Obchodního domu Máj
Prameny:	August Sedláček: "Hrady, zámky a tvrze království Českého" sv. XIV "Litoměřicko a Žatecko", Praha 1923 J.V. Šimák: "Kniha o Housce - díl I.", Praha 1930 kol.: "Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; díl 3. - Severní Čechy", Svoboda, Praha 1984 Jaroslav Panáček: "Neopevněná panská sídla v České Lípě" in "Castellologica bohemica 5", Archeologický ústav AV ČR, Praha 1996 Pavel Vlček: "Encyklopedie českých zámků", Libri, Praha 1997 František Gabriel: "Hrad Lipý", Společnost přátel starožitností, Praha 1997 kol.: "Encyklopedie českých tvrzí", díl I. A-J, ARGO, Praha 1998 Tomáš Durdík: "Ilustrovaná encyklopedie českých hradů", Libri, Praha 1999 František Gabriel, Jaroslav Panáček: "Hrady okresu Česká Lípa", ARGO, Praha 2000
Datum návštěvy:	9.7. 2002

přehled dějin

Počátky novověkého osídlení Českolipska kladou archeologové až do 13. století a teprve v jeho druhé polovině se zdejší oblast začíná objevovat i v písemných pramenech. Kromě zeměpanských zájmů se zde výrazně projevovali především Ronovci se základnou v nedaleké lužické Žitavě a na východě a západě pak obdobně rozvětvení Markvartici. Směr osdlování určovaly především dvě starší severojižní cesty - na východě to byla cesta z Pojizeří do Žitavy, na západě z českého středohoří do Saska. Jedna ze spojnic mezi nimi dala také vzniknout hradu Lipý, dnes už je těžké rozhodnout, zda byl nejprve postaven hrad a poté následovalo vysazení vesnic, či tomu bylo naopak.
První zmínka o hradu Lipý pochází z roku 1277, kdy se jakýsi Chenko de Lipa zaručil za samotného krále Přemysla Otakara II. Chenko či Čeněk z Lipé byl synem Chvala a vnukem Častolova ze Žitavy, příslušníků stále mocnějšího rozrodu Ronovců, kteří se právě v této době dělili na jednotlivé rodové větve - pány z Ronova, Dubé, Lichtenburka, Klinštejna a právě podle našeho hradu páni z Lipé. Hrad v té době již stál, archeologické výzkumy jeho vznik datují do druhé poloviny 13. století, v posledních letech je s jistou dávkou opatrnosti vznik nejstarší fáze hradu posouván hlouběji do první poloviny 13. století.

Přestože byl hrad samotný v pramenech zmiňován jen výjimečně, zcela jistě zaujímal významné místo mezi sídly Ronovců. Přestože všichni páni z Lipé zastávali důležitá místa a úřady u královského dvora (od 14. století dokonce dědičně drželi úřad nejvyššího maršálka), významem je zcela předčil Čeňkův bratr Jindřich z Lipé.
Ke dvoru se dostal ještě za života Václava II., do dějin země se zapsal kupříkladu roku 1304, kdy měl lví podíl na uhájení Kutné Hory před vojsky římského krále Albrechta Habsburského. To mu však nebránilo, aby po vymření Přemyslovců o dva roky později nepodporoval kandidaturu Albrechtova syna Rudolfa na uvolněný český trůn. To se také po krátké epizodě vlády Jindřicha Korutanského v říjnu 1306 povedlo. Následujícího roku však Rudolf umírá a na trůn znovu nastupuje neschopný Korutanec. Roku 1310 byl Jindřich z Lipé opět jedním z "králotvůrců", kteří dosadili na trůn mladičkého Jana Lucemburského.
Za jeho vlády se Jindřich z Lipé stal díky králově časté nepřítomnosti jakýmsi nekorunovaným králem, střídavě zastával úřady zemského hejtmana, podkomořího a maršálka. Doboví kronikáři oceňovali jeho zásluhy ve správě země, zazlívali mu však poměr s vdovou po Václavu II. Piastovnou Eliškou Rejčkou. V poslední dekádě svého života se postupně stahoval do ústraní, roku 1319 prodal své žitavské zboží (a pravděpodobně i Lipý) a s Eliškou odešel na Moravu, kde roku 1329 zemřel.
Právě Jindřichu z Lipé bývá nejčastěji připisováno i velkorysé založení jednoho z největších poddanských měst poprvé připomínaného roku 1337 osobou Křišťana, měšťana z Lipé.

Kupcem hradu byli patrně příslušníci další odnože Ronovců, páni z Dubé - od roku 1327 se nejvyšší purkrabí Hynek psal z Dubé a Lipé. Hynek získal rodu nejen značné bohatství ale i přezdívku Berka, která se stala trvalou součástí rodového jména. Lipý držel až do své smrti roku 1348, po něm následoval Hynkův stejnojmenný syn a další příslušníci rodu až do počátku 16. století.
Jindřich z Lipé a Hynek Berka vytvořili v severních Čechách rozsáhlou doménu, která se však začala drobit ještě na sklonku Hynkova života, když roku 1348 Karel IV. vyplatil ze zástavy hrad Bezděz. Po Hynkově smrti si jeho synové Hynek ml. a Jindřich Jednooký rozdělili rozsáhlé dědictví po otci - Lipý spolu s dalšími statky připadl Hynkovi ml., zakladateli honštejnské větve rodu. Po jeho smrti roku 1361 Lipý podle Sedláčka i Šimáka zdědili stejnojmenní nezletilí synové, jejichž poručníkem byl strýc Jindřich Jednooký. Po dosažení plnoletosti se Lipého a Sloupu ujal jeden z bratří, zatímco druhý obdržel Honštejn v Sasku a další statky. Hynek Berka z Dubé a Lipé zemřel roku 1389 a poručníkem jeho nezletilého syna Hynka Hlaváče byl bratr zesnulého Hynek honštejnský.
Hynek Hlaváč Berka z Dubé a Lipé se na počátku husitských válek jako většina severočeské šlechty postavil na stranu postavil na katolickou stranu. Jako hornolužický fojt organizoval roku 1420 vojenskou pomoc lužického Šestiměstí císaři Zikmundovi, téhož roku zajišťoval převoz majetku pražských kanovníků na císařský hrad Oybin. Roku 1422 na Lipém hostil jednání severočeského protihusitského landfrýdu, kterého se účastnili zástupci severočeské a lužické šlechty a měst. Po Hlaváčově smrti roku 1423 se zdejším pánem stal nakrátko Vilém z Ronova spolu s Janem Tolštejnským z Dubé, po jejich časné smrti přešlo panství na Hlaváčovy synovce Jaroslava a Jindřicha.
Na jaře roku 1426 se do severních Čech vypravilo sirotčí vojsko pod vedením Jana Roháče z Dubé. Po dobytí Bělé pod Bezdězem a Mimoně přitáhli i k České Lípě a po krátkém obležení hrad i město 19. května obsadili. Hrad byl svěřen Jindřichu Berkovi z Dubé na Jestřebí, který již dříve přešel k husitům, město se jako nejsevernější bašta táborsko-sirotčího svazu stalo základnou pro výpady do Horní Lužice. Teprve roku 1435 se dostal Lipý do rukou právoplatného majitele. Tím byl manžel vdovy po Hynku Hlaváčovi Anežky ze Šternberka Zikmund Děčínský z Vartemberka.

Ukončení husitských válek porážkou polních vojsk v bitvě u Lipan však neznamenalo pro severočeské Vartemberky ukončení bojů. Roku 1433 byl totiž v lužické Žitavě za opakované rabování popraven Jan ml. Ralsko z Vartemberka. Celý vartemberský rod rozpoutal ve snaze pomstít tuto domnělou křivdu vleklou pohraniční válku, v níž byl Zikmund Děčínský jedním z hlavních protagonistů. Konce války, během které bylo Českolipsko pustošeno opakovanými nájezdy lužických vojsk se Zikmund nedožil, zemřel již roku 1438 a v bojích po něm pokračoval jeho syn Jindřich. Roku 1444 hrad Lipý s městem oblehla a dobyla hotovost litoměřického kraje posílená Lužičany.
Tak skončila jedenáctiletá vláda Vartemberků, novým pánem České Lípy se stal Jindřich Berka z Dubé a na Milštejně (+1470) a v kraji nastal konečně po dlouhé době klid. Ten setrvával i za vlády jeho čtyř synů Jaroslava, Jiřího, Jana a Petra, kteří drželi Lipý v nedílu spolu s dalším majetkem zděděným po otci po celý zbytek 15. století. Teprve Jindřichovi vnukové rozdělili roku 1502 panství na čtyři díly, ke každému z nich patřila také čtvrtina hradu a města. Ze rozděleného hradu známe pouze čtvrtinu, která připadla Jaroslavovým synům Adamovi a Zdislavovi - jedině oni si jej nechali zapsat do zemských desek (pokud ovšem nebyly ostatní zápisy zničeny při požáru Pražského hradu roku 1541). V tomto zápisu je kromě jiného zmíněn i "duom nový", což naznačuje, že i ve druhé polovině 15. století probíhala na hradě intenzivní stavební činnost. Ta pokračovala i po požáru hradu roku 1515, tentokrát již v renesančním duchu.
Již po několika letech se rozdělení panství dále prohloubilo, když se dvě čtvrtiny hradu dostaly opět do rukou Vartemberků a po několika majetkových změnách je na konci první třetiny 16. století držel Václav z Vartemberka na Rybnově. Druhou polovinu zboží opět po několika koupích sloučil ve svých rukou již zmíněný Zdislav Berka z Dubé. Ten ji ještě před svou smrtí roku 1553 postoupil svému bratranci Zikmundovi Berkovi z Dubé, aby jí tento roku 1565 převedl na svou druhou manželku Kunhutu rozenou z Eberštejna. Po Zikmundově smrti roku 1570 spravovala Kunhuta svou polovinu hradu společně se synem Jetřichem Jiřím. Prchlivý Jetřich Jiří založil při zámku zahradu a roku 1583 postavil ve starém předhradí renesanční letohrádek dnes zvaný "Červený dům". Po jeho smrti roku 1585 spravovala berkovský díl za nezletilého syna Adama jeho babička Kunhuta, která po 89 letech vrátila celý zámek do berkovských rukou, když roku 1591 odkoupila dvě čtvrtiny náležející Vartemberkům. Z deskového zápisu o prodeji se opět můžeme dozvědět, jak vartemberská polovina zámku vypadala.

Změny vrchnosti následovaly i v dalších letech, tentokrát se však dotýkaly vždy již celého zámku zcela přestavěného v renesančním slohu. Kunhuta Berková zemřela již roku 1594 a dědictví se ujal její vnuk Adam, který měl s manželkou Annou jediného potomka - dceru Annu Marii, které také před svou náhlou smrtí roku 1607 odkázal všechny svoje statky. Ani Anna Marie si českolipské panství neponechala příliš dlouho, vzápětí po své svatbě roku 1616 jej prodala své matce, která jej postoupila svému druhému choti Janu Abrahamu ze staroněmeckého rytířského rodu Salhauzenů. Jejich svazek byl bezdětný a oba manželé již následujícího roku umírají. Dědictví se ujal Janův bratr Volf, který se aktivně zapojil do stavovského povstání v letech 1618-20. Za to mu byla Česká Lípa zkonfiskována a roku 1622 ji od české komory zakoupil Albrecht z Valdštejna, který jej přivtělil ke svému frýdlantskému vévodství.

Zatímco ještě Salhauzenové na zámku sídlili, Albrecht z Valdštejna měl pro svůj pobyt samozřejmě mnohem honosnější rezidence, Česká Lípa nezůstala ani centrem panství, které bylo přesunuto na Nový Zámek (dnes Zahrádky). To se odrazilo i na dalším vývoji sídla, kde byly prováděny pouze nutné udržovací zásahy. V letech 1631-32 obsadily Lípu saské jednotky, se kterými mezi jinými evangelickými exulanty přitáhl i Volf ze Salhauzenu snažící se domoci svého zabaveného majetku. Po vytlačení Sasů byla znovu nastolena valdštejnská správa. To se nezměnilo ani po zavraždění Albrechta z Valdštejna v Chebu roku 1634, novozámecké panství i s Českou Lípou bylo ponecháno jeho vdově Isabele z Harrachu.
Roku 1643 se města i zámku násilím zmocnil švédský plukovník Reichwald, jehož vojáci zámek vyplenili a vyrabovali. Zničený zámek nechala opravit snad ještě Isabela z Harrachu či po roce 1654 její dědička Marie Alžběta, jediný potomek slavného vojevůdce.

Marie Alžběta z Valdštejna byla již od roku 1633 manželkou Rudolfa hraběte z Kounic, jejichž potomci zámek vlastnili až do roku 1882. Rudolf Kounic patřil k méně významné české větvi rodu, který více proslavili jejich moravští příbuzní a zejména proslulý státník kníže Václav Antonín Kounic-Rietberg. Kounicové zámku zřejmě nevěnovali příliš pozornosti, roku 1681 jej Balbín uvádí mezi pustými zámky. Přesto však musel mít alespoň základní údržbu, jinak by zde roku 1778 nemohl poobědvat císař Josef II. se svými generály Laudonem a Lascym.
Další pohromu znamenal velký požár, který 13. května 1820 zachvátil město i zámek. O deset let později byl již vyhořelý zámek alespoň zastřešen, přesto však byl shledán neobyvatelným. Již v té době byly zřejmě části areálu pronajímány drobným nájemcům a roku 1867 byla hlavní zámecká budova pronajata pánům Salomonu Altschulovi a Josefu Müllerovi ke zřízení cukrovaru. Zámecká budova byla bezohledně přestavěna svému novému účelu a roku 1882 ji Albrecht Vincenc z Kounic prodal Josefu Altschulovi. Cukerní rafinerie fungovala až do první světové války, v roce 1925 nechali majitelé budovu i přes protesty památkových úřadů přestavět na nouzové byty.
Roku 1938 Josef a Otto Altschulové, kteří byli židovského původu emigrovali a zámek přešel do správy města, které se stalo součástí sudetoněmecké župy nacistického státu. Župní úřady započaly přípravy na zhodnocení celého objektu odpovídající jeho kulturní a historické ceně, které mělo být provedeno po skončení války. V jejím průběhu sloužil zámek jako skladiště, ubytovna francouzských zajatců, protiletecký kryt a tábor deportovaných ruských dělníků.
Po osvobození roku 1945 byla však obnova zámku odkládána a díky nezájmu místních orgánu došlo 6. února roku 1957 k nejhoršímu - odpovědné osoby se odstřelem zámecké budovy bez náležitého průzkumu navždy zbavily starostí.

popis Pro stavbu hradu bylo vybráno nepříliš výhodné místo na pískové naplavenině oddělené řečištěm Ploučnice od osady v předhradí. Po celou dobu existence museli stavebníci hradu zohledňovat bahnitý terén s vysokou hladinou spodních vod, který je přinutil uplatnit několik velmi neobvyklých stavebních prvků a postupů.
Prvotní hrad Lipý byl velmi jednoduchou stavbou, jedinou kamennou budovou byl okrouhlý bergfrit. Jeho existence však byla velmi dlouho skryta, jeho zbytky objevil archeologický výzkum teprve roku 1995. Podoba věže je přesto velmi nejasná, dochované základy z lámaného pískovce nedovolují s přihlédnutím k dalším okolnostem jednoznačné závěry. Průměr 12,6 metrů by sice bergfrit řadil mezi nevětší věže v Čechách, nevíme však, zda měly stejné rozměry i vyšší partie. Nevhodné podloží pískových náplav a vysoká hladina spodních vod mohla vyžadovat mohutné založení se subtilnějšími rozměry ve vyšších patrech. Stejně tak nelze odhadnout, zda byla věž alespoň zčásti obytná, vnitřní prostor přízemí o rozměrech pouhých 1,2 metrů nemůže sloužit jako vodítko.
Věž byla vložena do tělesa dřevohlinitého valu, před kterým byl vyhozen příkop. Na koruně valu byla pravděpodobně palisáda či jiný druh lehkého opevnění. Vstup byl veden nejspíše jednoduchou bránou od východu.

Vzrůst významu hradu v první polovině 14. století s sebou přinesl i jeho přestavbu ve zcela kamenné sídlo. Pro založení základů nové kamenné hrady využil stavebník stávající příkop. Líce přes dva metry široké hradby byly postavenou z pečlivě řádkovaných drobných čedičových kamenů, které byly řídce doplněny pískovcem. Jádro hradby vyplňovaly drobné volně sypané kameny prolévané maltou. Šíře hradby se od základů drobnými sokly mírně snižovala, zakončovalo ji cimbuří doposud jasně patrné v mladší nadezdívce provedené z odlišného materiálu. Nepravidelně zalamovaná hradba vymezila staveniště jádra hradu, pouze v severozápadním rohu při bergfritu vytvořil pravoúhlý zlom hradby předpoklady pro postavení obdélné budovy, která bývá považována za starý hradní palác. Na východě byla v hradbě prolomena jednoduchá kulisová brána, jejíž portál se dochoval v průjezdu mladší branské budovy. Jak probíhala hradba v jižní části jádra nevíme, snad v těchto místech probíhala pod mladší zástavbou. Nelze vyloučit, že zde stávaly hospodářské objekty zajišťující běžný život hradu.
Z budovy paláce se nedochovalo mnoho, jeho základy odkryl teprve archeologický výzkum. Bahnité podloží opět vyžadovalo zpevnění dřevěnými piloty, do jižní zdi byla opřena patka odlehčovacího oblouku východní zdi, z pilíře v jejím středu vybíhá oblouk druhý opřený do severní hradby. V podlaze byly dva zahloubené objekty sloužící nejspíše k jímání spodní vody. Do suterénu vedlo schodiště z částečně dochovaného portálu v jižní zdi. O podobě vyšších úrovní paláce lze říci jen velmi málo, podle opracovaných pískovcových kvádrů osvětlovalo zvýšené přízemí okno či okna prolomené v západní hradbě.
Poslední známou stavbou této fáze je záchodová věž představující v našich končinách nepříliš časté řešení hygienického zázemí hradu nepochybně kvalitnější než obvykle používané prevéty. . Postavena byla z vnější strany obvodové hradby mezi palácem a bergfritem, tedy směrem k řečišti Ploučnice. Nad kamenným základem dochovaným pod podlahou mladší severní brány bylo její zdivo dřevěné či hrázděné, přístup z paláce byl veden nejspíše po dřevěných pavlačích otvory proraženými v obvodové hradbě.

Někdy na konci 14. století došlo k další výrazné přestavbě hradu především na jižní straně jádra. Pravděpodobně zaoblená jižní hradba byla ubourána a umožnila tak výstavbu dvou nových téměř čtvercových objektů považovaných opět za paláce, mezi nimiž byla ponechána pouze úzká komunikační ulička. Z obou objektů zachovala mladší zámecká budova pouze suterény vcelku podobného utváření.
Z jižního (někdy označovaného jako západní) objektu se dochovaly dva obdélné valeně zaklenuté sklepy - užší jižní a širší severní - oba přístupné robustními, ale pečlivě opracovanými portály z uličky mezi paláci. Na opačných stranách od vstupu vybíhají z protilehlých koutů jakési vzpěry, jejich účel není zcela zřejmý, minimálně však odlehčují konstrukci budovy. Zdivo samotné bylo postaveno z pečlivě opracovaných a dokonale sesazených pískovcových kvádrů s množstvím dochovaných kamenických značek. V užším ze sklepů je osazen pozoruhodný větrací otvor, jehož ostění připomíná spíše sanktuář církevní stavby. Takto náročně a kvalitně pojatý suterén nutně vzbuzuje otázku jak asi musely vypadat vyšší podlaží stavby. Ty byly v první řadě zcela změněny zámeckou přestavbou a jejich poznání definitivně změnilo odstřelení budovy bez náležitého průzkumu.
I u této stavby se stavitelé museli vypořádat s podmáčeným terénem a spodní vodou. V základové jámě nejprve vydláždili kamennou podlahu a vyzdili vnější líce zdí asi do výše 1 metru. Takto vzniklou vanu vymazali vrstvou jílu a pokračovali zděním vnitřních líců a dlážděním podlahy. Nad takovouto jílovou vymazávkou byl ponechán ve zdi volný prostor, který zajišťoval pohyb jílu při vysychání či roztahování v závislosti na změnách vlhkosti.
Ještě méně informací lze usuzovat ze skromnějších zbytků východní budovy. Mladší přestavby zde narušily izolační systém obou budov, což vedlo k trvalému zatopení jejich sklepů a v případě východní budovy i k jejich celkové přestavbě. Z původního vzhledu se zachovaly pouze zbytky portálů, z nichž jeden se obracel k východu mimo jádro - i jeho zakončení vzalo při odstřelu za své, takže známe spíše mladší a menší portál do něj vložený. Další portál směřoval k severu do nádvoří, z něhož se dochoval pouze spodní partie zárubně. Zdá se, že dolní podlaží umožňovalo přímý průchod z nádvoří mimo jádro, kde se mohlo nacházet například přístaviště podobně jako na hradě v Jindřichově Hradci.
O bohaté výbavě hradu svědčí i nalezené zlomky výstavných okenních a dveřních ostění, které odpovídají představě o výbavě sídla významného a bohatého rodu.
Do této fáze výstavby řadí literatura nejnověji i přiložení čtverhranné věže před východní bránu. Valeně klenutý průjezd věže byl přístupný širokým portálem pro povozy s dnes zazděnou brankou pro pěší po boku. V severním boku věže je malý portálek výpadní branky, který navozuje představu parkánu zesilujícího obranu v těchto místech.

Stavební úpravy v průběhu druhé poloviny 15. století značně změnily podobu hradu. Stavělo a také bouralo se především severní části jádra. Záchodová věž a starý palác byly zbořeny a uvolnily tak místo pro novou severní bránu, která byla proražena v obvodové hradbě. Následně byla před novou bránou postavena branská věž otevírající se vůči městu opět průjezdem s brankou pro pěší. Širší průjezd byl opatřen padacím mostem, jak ukazuje nález pískovcového protizávaží. Obdobně byla nejspíš vybavena i branka pro pěší dnes pohlcena mladší budovou sousedního Richterova dvora. Ve východní zdi byl obdobně jako u starší východní brány proražen portálek vedoucí do parkánu zesilujícího obranu této části hradu.
Stávající obvodová hradba byla shledána nedostatečně vysokou a proto byla zvýšena jasně rozpoznatelnou nadezdívkou asi o 150 cm. Jak byla takto zvýšená hradba zakončena nevíme, snad byla později doplněna stříškou a podsebitím.
Mezi severní hradbou a bergfritem odkryl archeologický výzkum základy další stavby, na jejíž existenci upozorňovalo okno proražené v obvodové hradbě. Nepravidelný půdorys byl na severu vymezen obvodovou hradbou, na jihu zbytkem ubouraného bergfritu, západní zeď respektovala dříve postavenou severní bránu. Sklep rozdělený příčkou do dvou prostor dlážděný pravidelnými pískovcovými deskami byl nejprve přístupný od východu, tento portál byl později zazděn a vstup přenesen na opačnou západní stranu. Podoba přízemí budovy je neznámá, první patro lze dobře rekonstruovat podle stop, které zanechalo na vnitřním lící obvodové hradby. Jednoprostorové patro bylo zaklenuto valenou klenbou ze které k severu vybíhala luneta pro již zmíněné okno se sedátky proražené v hradbě.
Úpravy se nevyhnuly ani dvěma palácovým budovám v jižní části jádra. Především se dotkly východní budovy, která byla snad v důsledku statických poruch až na obvodové zdivou suterénu snesena a nově postavena. V suterénu byla zvýšena podlaha, dva nové trakty byly zaklenuty valeně ve směru sever-jih. Obdobně řešeno bylo snad i zvýšené přízemí, dělící zdí stoupalo schodiště do patra o jehož podobě nevíme nic.
Při východní bráně byla postavena téměř čtvercová budova blíže neznámé podoby a účelu. Z popisu z roku 1502 víme, že hrad měl vodní příkop přes který vedly dva mosty. Kromě již zmíněných staveb byly součástí jeho hospodářského provozu konírna, pivovar a pekárna, vinné a pivní sklepy.
Nadezdívkou snížená obranná hodnota hradby, její prolomení oknem a také snesení okrouhlé věže již předznamenávají postupný přechod od hradu k pohodlnému a reprezentativnímu zámku.

Složité majetkové vztahy, které doprovázely rozdělení sídla mezi více majitelů, se obvykle neblaze projevily útlumem stavebních aktivit. Na hradě Lipý tomu však bylo právě naopak, nastupující renesance přetvořila starý hrad v sídlo právem označované za zámek. Úpravy se týkaly především mladších hradních paláců. které byly spojeny do jedné zámecké budovy. Střední sklep byl rozdělen na dlouhou chodbu se vstupy do sousedních prostor a na dva za sebou řazené sklepy s klenbami orientovanými kolmo na starší řešení. Vstup do zvýšeného přízemí byl zazděn a nahrazen nově vybouraným přístupem na schodiště do patra. Interiér byl rozvržen na čtyři valeně klenuté trakty, z nichž západní byl rozdělen do dvou prostor. Nález části volutového křídla štítu naznačuje, že stavbu kryla sedlová střecha se zdobnými renesančními štíty obrácenými k západu a východu, snad podobnými jako na sousedním Červeném domě. Fasády kryla omítka zdobená psaníčkovými sgrafity, která pokryla také hradbu a branské věže.
Ty byly upraveny na obydlí jejich obsluhy, severní věž se nad bránou otevírala velkým dvojitým sdruženým oknem, obdobná okna měly snad i na krakorcích vysazené arkýře obracející se do parkánu.

Novověká přestavba zámecké budovy na cukerní rafinerii přinesla devastující zásahy především do interiéru, kde byly ve zdivu proraženy topné kanály, klenby byly prolomeny sokly pro postavení parních strojů, staré zdivo bylo různě přistavováno či ubouráváno podle okamžité potřeby.

půdorys