Příběnice

Příběnice
zříceniny gotického hradu

010624-124

Poloha:	na ostrožně nad levým břehem Lužnice (okr. Tábor)
Majitel:	??
Uživatel:	??
Otevřeno:	zřícenina => vstup volný
Doprava:	vlak 5 km ze zast. Malšice (trať Tábor - Bechyně) bus 4 km ze zast. Malšice náměstí (linky č. 390180 Bechyně - Tábor, č. 320001 Praha - Týn nad Vltavou - České Budějovice, č. 132100 Praha - Týn nad Vltavou - České Budějovice, č. 370650 Tábor - Prachatice )
Prameny:	August Sedláček: "Hrady, zámky a tvrze království českého - díl VII. ", Praha ????? Dobroslava Menclová: "České hrady", 2. vydání, Odeon, Praha 1976 Pavel Vařeka: "Povrchový průzkum hradu Příběničky", in Castellologica bohemica 3, Praha 1993 Tomáš Durdík: "Ilustrovaná encyklopedie českých hradů", Libri, Praha 1999 Tomáš Durdík, Pavel Bolina: "Středověké hrady v Čechách a na Moravě", Argo, Praha 2001
Datum návštěvy:	24.6. 2001

přehled dějin Jméno Příběnice se poprvé objevuje roku 1243 v přídomku Vítka z Příběnic, hrad samotný se výslovně připomíná teprve roku 1281. Někdy mezi těmito daty tedy založili jihočeští Vítkovci v zákrutu Lužnice na severním okraji své rodové domény na svou dobu neobvykle rozlehlý hrad. Tomu odpovídají i prozatím nejstarší archeologické nálezy, které spadají do horizontu druhé poloviny 13. století.
páni z Rožmberka

Po smrti Vítka z Příběnic smrti kolem roku 1259 připadlo panství jeho bratru Vokovi, zakladateli Rožmberka a po jeho smrti roku 1262 ve Štýrsku jeho synům Vítkovi a Jindřichovi. Po Vítkově smrti držel veškerá rodová panství Jindřich (+1310), který podle množství listin zde vydaných na Příběnicích často pobýval. Hlavním rodovým sídlem však zůstával Rožmberk a příběnické panství s hradem spravoval purkrabí (k roku 1281 se připomíná jakýsi Creno).
Hrad si oblíbil i Jindřichův syn Petr (+1347), který zde nechal postavit novou kapli. Petrovi synové hospodařili zpočátku společně, později si však rodový majetek rozdělili a Příběnice připadly Oldřichovi (+1390). Jeho syn Jindřich (+1412) patřil k nejvýznamnějším protivníkům krále Václava IV. V květnu 1394 se osobně zúčastnil zajetí krále a jeho internace na Pražském hradě. Krátce poté však odbojníci z obavy před královým bratrem Janem Zhořeleckým Václava IV. tajně odvezli z Prahy právě na Příběnice, poté do Rožmberka a do Rakous.
Oldřich II. z Rožmberka

Jindřichův syn Oldřich zpočátku zejména pod vlivem své matky Elišky z Kravař a poručníka Čeňka z Vartemberka sympatizoval s nastupujícím husitským hnutím a roku 1417 kázal dokonce na svých panstvích podávat pod obojí. Brzy však své smýšlení změnil a přiklonil se ke králi Zikmundovi a katolické straně. Poté, co počátkem léta neúspěšně obléhal husitský Tábor, nechal na svých panstvích pochytat kněze podobojí, které před časem tak štědře usazoval. Zajatce nechal uvěznit na svých hradech včetně Příběnic, které "hostily" jednoho z nejvýznamnějších - předního táborského kněze Václava Korandu. Vězňům v příběnické věži se podařilo domluvit s táborskými, kteří se 13. listopadu 1420 nenadálým přepadem zmocnili obou příběnických hradů.
I noví pánové užívali věž příběnického hradu jako vězení pro své prominentní zajatce - zblízka se s ní mohli seznámit například Menhart z Hradce čí Bohuslav ze Švamberka předtím, než přešel na stranu Tábora, jehož se stal předním vůdcem.
Ani táborská náboženská obec nebyla ve své věrouce jednotná a brzy se v ní začaly vyvíjet různé názorové proudy. Přívrženci sekty tzv. "adamitů" se usadili i na Příběnicích a v podhradním městečku, odkud je na jaře 1421 násilím vypudil Jan Žižka.
Ztráta Příběnic se Oldřicha z Rožmberka velmi dotkla (nešlo jen o ztrátu majetku ale především o velkou ránu prestiži mocného velmože) a ještě více jej připoutala ke katolickému táboru, jehož se stal nejhorlivějším stoupencem. S Táborem se mu však u vědomí jeho nebezpečí po celou dobu husitských válek podařilo udržet křehké několikrát obnovované příměří. Tento patový stav ukončila až smlouva uzavřená 3. června 1437 mezi Oldřichem z Rožmberka na jedné straně a Bedřichem ze Strážnice a Táborem na druhé straně. Podle ní měly být zabrané statky navráceny Rožmberkům, oba příběnické hrady však musely být rozbořeny. Tak se také (prý s horlivým přičiněním okolního lidu) stalo a statky byly přičleněny k choustnickému panství, jehož osudy nadále sdílely.

popis Příběnice patřily v době svého založení k nejnáročnějším šlechtickým stavebním podnikům srovnatelným se zakladatelskou činností posledních přemyslovských králů. K rozsáhlému komplexu patřily kromě hradu a obvyklého předhradí také poplužní dvůr, podhradí, a opevněný latrán. Součástí komplexu se brzy stal i hrad Příběničky na druhém břehu Lužnice. K poznání Příběnic významně přispěly výkopové práce provedené v letech 1937-9 F. Kroupou a F. Lískovcem, v letech 1954 a 1956 pak archeologický výzkum A. Hejny.

Pro stavbu byla vybrána ostrožna nad levým břehem úzkého meandru řeky Lužnice. Plocha ostrožny o délce asi 600 metrů a šířce asi 150 metrů je podélně orientovaná přibližně ve směru severozápad-jihovýchod. Přístupová cesta vedla stejně jako dnes po hřebeni od jihovýchodu. Na východním konci ostrožny příchozí po pravé ruce minul komplex předpokládaného poplužního dvora, jehož reliéfní zbytky jsou v terénu doposud čitelné. Západně od něj se cesta rozdělovala, jedna větev se stáčela k východu, druhá pokračovala dále k západu, kde se asi po 50 metrech opět dělila. Jedna větev pokračovala po hřebeni přes předhradí oddělené na obou stranách mohutnými příkopy k vlastnímu hradu. Druhá sestoupila po jižním boku ostrohu a pokračovala podél něj dále k západu.

Samotný hrad se skládal ze čtyř částí řazených za sebou o celkové délce asi 150 metrů a šířce cca 30 metrů. V přední, přibližně čtvercové části hned za šíjovým příkopem stála volně pouze jediná stavba - mohutná věž v našich končinách velmi neobvyklého osmibokého půdorysu, která svou hmotou spolehlivě zaštiťovala ostatní části hradu. Budova o úhlopříčně cca 14 metrů a síle zdiva cca 3,5 metrů měla interiér dostatečně velký, aby byl alespoň částečně obytný. Přístupná byla od jihozápadu portálem v prvním patře, z něhož vedla do vyšších úrovní schodiště v síle zdi.
Dále následoval obdélný dvorek, jehož terén dnes nevykazuje žádné náznaky zaniklých budov, zřejmě zde žádná nestála. Za tímto dvorkem následoval palácový okrsek tvořený čtyřmi křídly budov, které obklopovaly obdélné nádvoří. Jeho předpokládané rozměry jsou vymezeny nalezenými zbytky dlažby. Jihovýchodní a severovýchodní křídlo zmizely téměř beze stop, nejlépe dochované je zdivo přízemí jihozápadního křídla odkryté mezi světovými válkami. Dochovala se z něj průběh téměř celé vnější zdi část příček dělících interiér na několik místností a výrazná část zdi nádvorní zdi. Ta byla ze strany nádvoří zesílena pravidelně seřazenými pilíři, které nesly pavlač nebo arkádový ochoz zajišťující komunikaci mezi místnostmi reprezentačních prostor prvního patra. Ze severozápadního křídla stojí především zbytky východní místnosti s opěrným pilířem v nároží. Do těchto míst literatura obvykle klade kapli sv. Vojtěcha zřízenou na hradě Petrem z Rožmberka v první polovině 14. století. Východní místnost spolu se západní mezi sebou svíraly průjezd, kterým se do palácového okrsku vstupovalo ze zadního dvora.
Přibližně obdélný zadní dvůr se zaobleným západním nárožím je poslední částí hradního jádra. V jeho severním koutě stojí výrazné zbytky čtverhranné věže, která byla vysunuta až na samý kraj skály, odkud mohla spolehlivě kontrolovat provoz na řece hluboko pod sebou. Zbytek plochy dvora pokrývají terénní nerovnosti, které by mohly skrývat zbytky další zástavby, spíše však lehčích konstrukcí.
Přístup do hradu byl veden parkánem podél západního boku jádra. Přes čelní příkop vedl most do vstupní brány, od níž cesta pokračovala úzkým koridorem podél jádra, až při západním nároží paláce vstoupila do zadního dvora.
V 15. století byla obranyschopnost hradu posílena parkánovou hradbou zesílenou dvěma čtverhrannými baštami, které byly v té době postaveny i na jiných rožmberských hradech (Choustník, Zvíkov, Dívčí Kámen). Lze jen spekulovat, co mohlo vést stavebníka postavit ji nad nejstrmějším svahem směrem k řece na východním boku palácového okrsku, tedy v místě které bylo dostatečně zajištěno přírodou.

Poté, co se před předhradím cesta rozdělila, druhá větev sestoupila po svahu ostrohu a pokračovala až k jižnímu zakončení šíjového příkopu před jádrem hradu. Tady jí přetínala hradební zeď, která sbíhala kolmo dolů po stráni od vstupní brány hradu. Hradba prolomena jednoduchou kulisovou první bránou latránu pokračovala dále až k řece, kde se stáčela a širokým obloukem obklopovala celý latrán aby se pod čtverhrannou věží hradu znovu připojila ke skále. Asi 30 metrů dále k západu přetínala cestu další hradba sbíhající od hradu s věží druhé brány.
Za druhou bránou se rozkládalo podhradí, které podle archeologických nálezů datovaných do 2. poloviny 13. století vzniklo současně s hradem nebo krátce po něm. Z podhradí vedl také most na pravý břeh Lužnice, kde byl ve té době postaven menší hrad Příběničky. Pilíře tohoto mostu byly podle Sedláčka uprostřed řeky spatřeny za nízkého stavu vody počátkem 19. století.

půdorys