Vildenberk

Vildenberk
reliéfní zříceniny rozsáhlého gotického hradu

Poloha:	na ostrožně nad soutokem Koválovického potoka s bezejmenným pravobřežním přítokem, cca 1,5 km od Pozořic (okr. Vyškov)
Otevřeno:	zřícenina => vstup volný
Doprava:	bus: 2,5 km - zast. Viničné Šumice (linky 810060 Slavkov - Pozořice, 730550,730560,730680, 720110,720115 Brno - Viničné Šumice) vlak: 7 km - stanice Velešovice (trať Brno - Vyškov - Nezamyslice) hrad je mimo značené turistické stezky. Přístup je veden od Viničných Šumic po silnici směrem na Pozořice. Před můstkem přes Koválovický potok odbočit vpravo a proti proudu potoka (po cca 150 metrech lze zaparkovat os. automobil) pokračovat až k jeho soutoku s bezejmenným přítokem zprava přímo pod hradem.
Prameny:	Pavel Bolina: "K lokalizaci a podobě hradu Vildenberka u Pozořic", in Archaeologia historica 9, Musejní a vlastivědná společnost v Brně, Brno 1984 Pavel Bolina, Jiří Doležel : "Hrady na Drahanské vrchovině do konce 13. století", in Archaeologia historica 13, Musejní a vlastivědná společnost v Brně, Brno 1988 Miroslav Plaček, Rudolf Procházka: "Hrad Vildenberk - zrod a zánik jednoho dominia", in "Castellologica bohemica 3", Archeologický ústav AV ČR, Praha 1993 Miroslav Plaček: "Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí", Libri, Praha 2001
Datum návštěvy:	26.10. 2002

přehled dějin Počátky hradu Vildenberka i jeho přesná podoba jsou stejně jako u mnoha dalších objektů zahaleny tajemstvím, které by snad mohl poodkrýt dosud neprovedený hloubkový archeologický výzkum. K tomu je třeba přihlížet i při čtení následujících řádků, které lze často chápat pouze jako hypotézy.
Až do nedávné doby nebyla odborná literatura jednotná ani v přesném umístění hradu. Většina autorů jej správně umísťovala do okolí Pozořic, za Vildenberk však byly považovány i lokality mnohdy značně vzdálené (Nový hrad u Adamova, Olomučany, Ronov, Obřany a jiné). Teprve 80. léta 20 století dovolila ztotožnit hrad Vildenberk s ostrožnou nad druhým rozdvojením Koválovického potoka cca 1 km severně od jeho výtoku z lesa cca 1,5 km severovýchodně od osady Jezera, místní části obce Pozořice.
Archeologické nálezy v blízkém i vzdálenějším okolí Vildenberka dosvědčují osídlení již od pravěkých dob, četné stopy osídlení se dochovaly i z doby vlády přemyslovských knížat v 11. a 12. století, kdy oblastí patřící k zázemí brněnského hradu procházela důležitá cesta do Olomouce. Již ve 12. a v průběhu 13. století však původem zeměpanský majetek přecházel do držení více či méně významných šlechtických rodů. Otázkou je, nakolik se to týkalo samotných Pozořic, které byly podle P. Boliny a J. Doležala ještě roku 1297 v držení krále Václava II. Samotná hradní ostrožna byla podle keramických úlomků získaných v nedávné době povrchovým sběrem osídlena nejpozději ve druhé polovině 13. století.
Uvedené skutečnosti naznačují možnost vyslovenou P. Bolinou a J. Doležalem, že Vildenberk byl ještě v průběhu 13. století založen panovníkem. Tuto hypotézu dle nich podporuje i na šlechtické založení té doby nezvykle rozsáhlá dispozice, která byla alespoň co do délky největší hradní stavbou na Moravě. Autoři ve shodě s ostatními prameny předpokládají, že této rozlohy hrad dosahoval již v první fázi své existence, poměrně pravděpodobnou možností, že je dnešní rozsah hradu výsledkem postupného rozšiřování se doposud nikdo nezabýval. Možnost královského založení na sklonku 13. století však zcela vyloučena není - pokud by šlo o nevelkou stavbu kupříkladu loveckého hrádku, nemusela se díky svému malému významu po dlouhou dobu objevit v pramenech.

Další dnes obecně přijímanou variantou vzniku Vildenberka předložili M. Plaček a R. Procházka, kteří považují uvedený údaj o vlastnictví Pozořic Václavem II. za nevěrohodný, jejich pozornost se soustředila k neklidnému počátku 14. století, kdy byla po vymření Přemyslovců a nástupu Lucemburků značná část zeměpanského majetku zcizena do šlechtických rukou. Za klíčový považují rok 1318, kdy se ještě v květnu významný moravský šlechtic Půta píše po Pozořicích, zatímco v prosinci téhož roku již po Vildenberku. To je také první doklad existence hradu, i když pouze z přídomku jeho majitele a s velkou pravděpodobností i stavebníka.
Po Půtově smrti před rokem 1349 zdědili vildenberské panství dva z jeho synů Půta II. a Procek. Jejich bratr Oldřich se stal knězem a poslední z bratří Beneš a Ješek založili bouzovskou větev rodu. Půta II. a Procek drželi Vildenberk zřejmě v nedílu, neboť k rozdělení panství prokazatelně došlo až roku 1365, přičemž je také poprvé výslovně zmíněn i hrad Vildenberk. Panství si mezi sebou rozdělili Půta III. a Ješek (synové Půty II.) a jejich bratranec Půta řečený Šaclar (syn Procka). V té době však již význam rodu zdaleka nebyl takový jako za jejich děda. Páni z Vildenberka měli za sebou neúspěšné pokusy o rozšíření rodové državy, která byla zmíněným dělením sama naopak rozdrobena mezi členy rodu, jehož ekonomická základna byla stále slabší. Nejspíše všechny uvedené skutečnosti přiměly o pouhých šest let později všechny tři spoluvlastníky k odprodeji Vildenberka novému majiteli.
Tím se nestal nikdo jiný než moravský markrabě Jan Jindřich Lucemburský. Koupě Vildenberka byla jen jedním z mnoha četných nákupů v souladu s jeho dlouhodobou snahou o vytvoření souvislých zeměpanských držav na území celé Moravy. Po smrti Jana Jindřicha roku 1375 vystřídala jeho uvážlivou vládu ambiciózní politika jeho synů Jošta, Prokopa a Jana Soběslava. Neshody mezi bratry brzo přerostly v domácí válku, která pro moravské hrady znamenala stejnou zkázu jako o čtvrt století později války husitské. Její přímou či nepřímou obětí byl pravděpodobně i Vildenberk, který připadl k dílu markraběte Jošta, jemuž jeho zděděný majetek sloužil především k financování jeho ambiciózních plánů. V průběhu let 1385-1406 rozprodal Jošt většinu vsí vildenberského panství. Samotný hrad se však v té době již v pramenech nevyskytuje, roku 1402 a 1406 se hovoří pouze o lokalitách patřících "druhdy k hradu Vildenberku" a roku 1421 pak o "horách vildenberských".
Jaká byla přímá příčina zániku hradu lze jen odhadovat. Mohlo se tak stát v důsledku nějakých nedoložených bojových akcí, při kterých mohl být hrad poškozen a již neobnoven. Další z možností je jeho pokojné opuštění v situaci, kdy po odprodeji značné části panství jeho zbytek neposkytoval dostatečnou hospodářskou základnu pro náročnou údržbu rozsáhlého sídla. Tomu by nasvědčovala i skutečnost, že novým centrem panství se stala podstatně skromnější tvrz v Pozořicích poprvé zmiňovaná roku 1417. Definitivní rozhodnutí by opět mohl přinést hloubkový archeologický průzkum, který by například mohl objevit stopy případného násilného zániku (stopy obléhání, militárie, požárové vrstvy atd.). Opuštěný hrad se pro okolní obyvatelstvo stal zdrojem levného stavebního kamene a díky jejich přičinění z něj dodnes zůstaly především valy a příkopy.

popis Všechny doposud známé poznatky o podobě Vildenberka jsou značně kusé a mnohdy o nich lze uvažovat pouze v rovině hypotéz. Nové poznatky a upřesnění stávajících by mohl přinést dosud neprovedený hloubkový archeologický výzkum. Situaci značně znepřehledňují i četné mladší zásahy do reliéfu hradu způsobené převážně těžbou užitkového a stavebního kamene okolím obyvatelstvem, v poslední době například jáma značných rozměrů a zcela neznámého účelu.
Svými rozměry (především délkou) představuje Vildenberk jeden z největších hradu své doby na Moravě, pokud je ovšem v celém svém rozsahu dílem jedné stavební fáze, což by byl sám o sobě velmi náročný stavební podnik. Celou dispozici hradu lze rozdělit na tři celky řazené na klesající ostrožně za sebou ve směru severovýchod - jihozápad o celkové délce přes 300 metrů. Na severovýchodě ostroh přechází v plošinu o přibližných rozměrech cca 75x50 metrů, jejíž snad uměle srovnaný povrch nevykazuje žádné stopy zástavby. Na tuto plošinu dnes vedou dvě cesty - jedna od severozápadu z údolí Koválovického potoku po severním svahu ostrožny, druhá z údolí potoka od jihu.

Vlastní hrad o přibližné délce 210 m a maximální šířce 40 m důsledně obehnaný příkopem a valem je od plošiny oddělen 28 metrů širokým šíjovým příkopem. Za ním se nachází menší kosoúhlé předhradí s delší osou 48 m a kratší 31 m. I předhradí je téměř beze stop, pouze v jeho západním cípu najdeme jednu neurčitou prohlubeň. Rovnoběžně se severní hranou nad terén mírně vystupuje cca 9 metrů dlouhý úsek obvodové hradby o síle 1 metr. Obdobný v publikovaných plánech nezachycený úsek hradby jsme při naší návštěvě objevili v těsném sousedství - vystupuje jen o několik centimetrů nad úroveň terénu vedlejšího severozápadního úseku.

Další 30 metrů široký a i dnes ještě 9-12 metrů hluboký šíjový příkop odděloval předhradí od samotného jádra o délce 137 metrů a šířce mezi 21 a 37 metry. Jádro se dále člení na několik částí pokrytých četnými jámami a prohlubněmi, z nichž jen některé lze poměrně spolehlivě identifikovat jako zbytky staveb hradu, původ i stáří většiny z nich je nejasný. Menší plošina za šíjovým příkopem přechází ve vyvýšenou akropoli o délce 20 metrů a šířce 8-10 metrů, která v sobě podle četných zbytků kamenocihelné suti patrně skrývá rozvalené zdivo ústředních staveb jádra. Mohlo by jít o pozůstatky věže nebo budovy složitějšího půdorysu, která by svou hmotou chránila zbytek jádra.
Za akropolí následuje cca 50 metrů dlouhá plocha opět pokrytá vyvýšeninami a prohlubněmi, za níž se terén začíná mírně svažovat. Tato snížená jihozápadní polovina jádra má výrazně obvodovou zástavbu kolem relativně prázdného nádvoří. Její budovy jsou rozpoznatelné především v terénních depresích a hrázkách naznačujících souvislý průběh zástavby od jihozápadní k jihovýchodní straně. Zaměření i stať M. Plačka dokonce zachycuje nad příkopem lícovaný fragment vnější zdi předpokládaného jihozápadního křídla, při naší návštěvě jsme však v těchto místech žádné zdivo nenalezli. Největší z prohlubní při západním koutu nádvoří by mohla být zbytkem studny zmíněné v některých pramenech.
Přístup do hradu byl zřejmě veden úžlabinou na severní straně ostrohu na plošinu před hradem, odtud přes první šíjový příkop do předhradí a z něj dalším mostem do jádra, zřejmě na menší plošinu mezi příkopem a akropolí. Odtud mohla pokračovat podél jihovýchodního úbočí akropole na nádvoří jádra.

Jádro i předhradí obíhá příkop s valem, které jsou spolu s oběma šíjovými příkopy nejvýraznějšími pozůstatky hradu. Příkop i val jsou z valné části dochovány, pouze v několika úsecích kolem západní poloviny jádra jsou narušený zřejmě mladšími zásahy. Kolem celého obvodu jádra si příkop a val zachovávají vcelku rovnoměrnou šířku. Na východním úbočí je to z koruny valu k hraně jádra mezi 12 a 15 metry, na západním úbočí je příkop poněkud širší - kolem 20 metrů. Val a příkop zde plynulým obloukem pokračují podél západního boku předhradí, od jehož hrany je koruna valu vzdálena již kolem 25 metrů, až k západnímu cípu plošiny před hradem. Poněkud odlišná situace je na straně východní - příkop má zde asi poloviční šířku, nejvýraznějším rozdílem jsou však rozměrné terénní útvary vybíhající z východních zakončení obou šíjových příkopů. Mohou to být pozůstatky původní terénní situace, spíše však navozují dojem fortifikací, které by v těchto místech zesílovaly obranu hradu.

půdorys